Civilizační choroby

vydáno 06.10. 2013 • Zdraví • zobrazeno 4868x

Jako civilizační choroby se obvykle označuje skupina nemocí, jež se mnohem častěji vyskytují u lidí z vyspělých zemí, zatímco v méně vyspělých zemích se s těmito chorobami až tak nesetkáme. Z toho důvodu existuje předpoklad, že tyto choroby patří k důsledkům moderního městského životního stylu. Jako příčina civilizačních chorob se často označuje konzumace průmyslově vyráběných potravin, příjem potravin bohatých na kalorie, nadbytečná konzumace cigaret a alkoholu, nadměrný stres a nedostatek fyzické aktivity.

Neexistuje přesné vymezení chorob, které spadají mezi civilizační choroby. Většinou se mezi ně zařazují choroby jako deprese, ateroskleróza, obezita, cévní mozková příhoda, infarkt myokardu, vysoký krevní tlak, rakovina, cukrovka, revma, zácpa, syndrom vyhoření, chronický únavový syndrom, Alzheimerova choroba nebo třeba i vývojové vady u novorozenců či předčasné porody a potraty. Na následujících řádcích se v krátkosti pokusíme představit některé z výše zmíněných chorob.

Infarkt myokardu se též označuje jako srdeční mrtvice a jedná se o náhlé přerušení krevního zásobování části srdce. K této situaci dojde kvůli náhlému uzavření srdeční tepny. Většinou se jedná o uzavření z důvodu vzniku krevní sraženiny. Infarkt myokardu je velice nebezpečný a při sebemenším podezření by se měla volat záchranná služba. Infarktem jsou nejvíce ohroženi muži nad padesát let věku. U žen ohrožení stoupá po šedesátce. I přesto se choroba nevyhýbá ani lidem v mladším věku. Většinou nemoc postihuje lidi s nadměrnou srážlivostí krve, velice špatnou životosprávou nebo s genetickými předpoklady. Na tuto chorobu ročně umírají statisíce lidí.

cévní mozková příhoda se řadí k civilizačním chorobám, které mají za následek úmrtí celé řady lidí. Cévní mozková příhoda se také označuje jako iktus nebo mozková mrtvice. Jedná se o náhle se rozvíjející poškození mozkové tkáně vzniklé poruchou jejího prokrvení. K poruše může dojít kvůli uzávěru mozkové tepny, nebo kvůli krvácení z mozkové cévy. Velice důležité je rozlišit, o jaký typ cévní mozkové příhody se jedná, protože léčba je v každém z typu případů  jiná. Nevhodná léčba by mohla stav nemocného pouze zhoršit. Jde o akutní stav, který vyžaduje okamžitou lékařskou pomoc.

Tak nepříjemnou chorobu, jakou je rakovina, není jistě třeba dlouze představovat. Jde vlastně o různorodou skupinu chorob, jejichž společným rysem je, že některá populace buněk organismu se dostane mimo kontrolu a začne relativně autonomně růst. Buněčné bujení může být úplně neškodné, ale také dokáže během poměrně krátké doby nemocného zahubit. Nádor může růst do okolních oblastí a dokáže se rozsévat po celém těle, kde zakládá vzdálená ložiska, tzv. metastázy. Rakovina má na svědomí každoročně mnoho obětí.

Další z civilizačních chorob se skrývá pod názvem diabetes mellitus a jedná se o cukrovku. Opět jde o souhrnný název pro skupinu chronických onemocnění, jež se projevují poruchou metabolismu sacharidů. Existují dva různé typy - cukrovka I. typu a cukrovka II. typu. Tyto typy vznikají v důsledku absolutního či relativního nedostatku inzulinu. Obě nemoci mají velmi podobné příznaky, nicméně odlišují se v příčině vzniku. Při počátečním stádiu diabetu I. typu se ničí vlastní imunitní systém buňky slinivky břišní, jež produkují hormon inzulin. Z toho důvodu se řadí mezi autoimunitní choroby. Diabetes II. typu je pak způsobován sníženou citlivostí tkání vlastního těla k inzulinu. Cukrovka se tedy léčí přijímáním inzulinu, což je hormon bílkovinné povahy, jenž umožňuje glukóze obsažené v krvi vstup do buněk. V buňkách se glukóza štěpí na jednodušší látky, během čehož se uvolňuje energie. Z toho důvodu je hlavním projevem cukrovky zvýšená koncentrace glukózy v krvi a nedostatek energie. Cukrovka se sice označuje za civilizační chorobu, ale rozhodně se nejedná o nemoc nijak novou, protože první zmínky o ní se dochovaly již ze starověkého Egypta.

Mezi civilizační choroby se řadí i různé revmatické nemoci, které postihují pohybový aparát. Postiženým místem tak mohou být kosti, klouby, páteř, ale stejně tak i svaly, šlachy či vazy. V mnohých případech revmatická onemocnění mohou postihnout i některé další orgány. Revmatická onemocnění rozdělujeme do několika základních skupin, kdy k nejčastějším a nejznámějším patří hlavně Bechtěrevova nemoc, revmatoidní artritida a psoriáza (lupénka). Revmatickými chorobami se zabývá speciální odvětví lékařství nazvané revmatologie.

Další velice nepříjemnou chorobou spadající do škatulky civilizačních nemocí se jmenuje Alzheimerova choroba. Jde o neurodegenerativní onemocnění mozku, kdy postupně dochází k demenci. Název má choroba odvozený od Aloise Alzheimera, který chorobu jako první popsal. Dosud není známá příčina vzniku této závažné nemoci, ale ví se, jakým způsobem probíhá. Změny postupně způsobují rozpad nervových vláken a buněk. Kvůli chorobě se též mění látková činnost mozku. Většinou nemoc napadá starší lidi, ale ve výjimečných případech se kvůli dědičnosti může vyskytnou i u osob mladších. Počet nemocným Alzheimerovou chorobou každý rok o něco stoupne. Současný stav lékařství bohužel nedovoluje Alzheimerovu chorobu účinně léčit, pouze zpomaluje její průběh.

Jako ateroskleróza se označuje kornatění tepen, jež vzniká v důsledku ukládání tukových látek, hlavně pak cholesterolu, do stěny tepny. Dochází k přeměně cévní stěny, která se zužuje, snižuje se její pružnost a může se omezit i tok krve. Orgány kvůli tomu nejsou dostatečně zásobeny kyslíkem a tím dochází k jejich poškození. Ateroskleróza vede k různým onemocněním, které již byly výše zmíněné jako infarkt myokardu či cévní mozková příhoda. Existuje řada rizikových faktorů, jež proces urychlují. Zásadní pro její rozvoj je nadbytečný příjem potravy a jistou roli hraje i genetický předpoklad. Jako prevence funguje zdravý životní styl, omezení vysokoenergetických jídel, zvýšení množství přijímané vlákniny, rostlinné tuky namísto živočišných, sportovní aktivita a nekouření cigaret. Léčba onemocnění se odehrává likvidací příčin onemocnění.

Vysoký tlak krve v tepnách se označuje jako arteriální hypertenze. Jedná se o typickou civilizační chorobu a její výskyt stoupá úměrně s dosaženým stupněm civilizačního vývoje ve společnosti. Hodnoty vysokého krevního tlaku musí být přes 140 milimetru rtuťového sloupce u systolického tlaku a větší než 90 milimetrů rtuťového sloupce u diastolického tlaku. K rizikovým faktorům vysokého krevního tlaku se řadí vysoký věk, obezita, špatný životní styl či genetika. Příčinou ovšem mohou být i jiná onemocnění a v takovou chvíli hovoříme o tzv. sekundární arteriální hypertenzi. Hypertenze se dá léčit změnou nezdravého životního stylu, změnou potravy či léky na snížení krevního tlaku.

obezitě jistě též není potřeba sáhodlouze hovořit a představovat ji. Jedná se o stav, kdy přirozená energetická rezerva uložená v tukové tkáni přesáhla obvyklou úroveň a poškozuje zdraví. Jako orientační ukazatel nadváhy se počítá obvod pasu, ale většinou se stanovuje díky hodnotě na indexu tělesné hmotnosti. Mezi příčiny obezity se uvádí nadměrná chuť k jídlu, deprese, málo pohybu, nedostatek spánku, podzimní přibírání váhy, bakterie, viry, nadbytečné množství estrogenů, hypofunkce štítné žlázy nebo dědičnost.

Syndrom vyhoření je poměrně nedávno popsané onemocnění, protože se poprvé jeho popis objevil v roce 1975. Existují různé definice, jež se ovšem shodují v některých bodech. Jedná se tedy o psychický stav, prožitek vyčerpání. Vykytuje se obvykle u profesí, kde se pracuje s lidmi. Syndrom vyhoření tvoří celá řada příznaků, hlavně v oblasti psychické a zčásti i sociální a fyzické. Klíčovou složkou syndromu je emoční vyčerpanost. Veškeré hlavní složky syndromu pochází z chronického stresu, který je zároveň nejpodstatnějším znakem. Kromě profesních problémů může být doprovázen i zátěží z osobního života. Vyhoření bývá důsledkem špatné rovnováhy mezi profesním očekáváním a profesní realitou. Samotné vyhoření probíhá v několika fázích. Velice důležitá je prevence syndromu vyhoření, kdy je podstatný vlastní postoj člověka k práci. Práce by se neměla stát jediným cílem, smyslem a zájmem v životě. Při léčení vyhoření se používají různé psychologické přístupy.

Chronický únavový syndrom je porucha, u níž není jasný původ a postižený se při ní cítí neustále vyčerpaný, aniž by existovala nějaká zřejmá příčina. Definuje se pomocí příznaků. Většinou se udává jako klinicky prokazatelná, ale podrobným vyšetřením nevysvětlitelná únava, která neustupuje ani po odpočinku. Tento stav vede k omezení dřívějších aktivit nemocného člověka. Diagnóza spočívá hlavně ve vyloučení všech známých příčin. Vzhledem k neznámému původu nemoci se léčí jednotlivé příznaky. Jelikož onemocnění má výraznou psychickou nadstavbu, často se s výrazným efektem používá jakékoliv léčení, i když se jedná o postup, který na organismus nemá žádný vliv.

Další z řady psychických obtíží v rámci civilizačních nemocí je i deprese. Jde o velmi závažný psychický stav, který může ohrožovat i život postiženého jedince. Deprese se projevuje dlouhodobými pokleslými náladami jedince. Dotyčná osoba často pociťuje úzkost a samotu, pocity bezcennosti či viny, malou sebedůvěru, špatné soustředění, únavu či má problémy s udržením pozornosti. Reakce na stav mysli se váže na typ osobnosti. Léčba deprese probíhá antidepresivy. Lidé postižení depresí mají tendenci překračovat stanovené denní limity léků. Velice často se lidé s depresí dostávají do spárů psychotropních a omamných látek.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Googlu

Další zajímavé články z rubriky 'Zdraví'
Tipy na jiné články